Německo, má láska

Spisovatel Jaroslav Rudiš putuje dvacet let od znovusjednocení Německa po někdejším Východě

Starý přístav v Lipsku / Foto: Leppus

Jaro ve Stendalu – v srdci Staré marky, poblíž nějž měl stát endérácký Temelín. Léto v Berlíně, rozbouřeném moři: když přestane houpat na východě, začne naštěstí zase jinde. A podzim v Lipsku, rozeklaném a inspirativním – tam, kde žijí kovbojové z paneláku.

Po cestě se valí náklaďáky. Před námi. Proti nám. Silnice je úplně nová, černá a lesklá, bez jediného hrbolu, jako všechny ve východním Německu opravené v posledních dvaceti letech.

Jaro ve Stendalu: mistři světa

„Ty věže byly vidět snad sto kilometrů daleko,“ říká Lena. Není to její pravé jméno, to ji musím slíbit. Nechce, aby si o ní lidé mysleli, že není normální, když potkává duchy. „Na ty by měl po holokaustu věřit každej Němec,“ říká ještě, stahuje okénko a zapaluje si cigaretu. A já dodávám, že možná by na ně měl věřit každý Evropan. Lena ale neposlouchá a ukazuje z okna: „Támhle už to je.“

Jedeme podél trati. Míjíme odbočku do vesnice, sklouzneme pod opravený železniční most a pak ty trosky uvidíme. Jaderná elektrárna Stendal. Měl to být největší jaderný komplex NDR s výkonem čtyř tisíc megawattů. Endérácký Temelín, který se začal betonovat v roce 1982.

„Stát na téhle stavbě skoro vykrvácel, stálo to přes dvacet miliard marek,“ vypráví Lena. Práce se nakonec zastavily kvůli nedůvěře v sovětské technologie a protestům veřejnosti v roce 1991. My teď bloudíme mezi oplocenými ruinami. Gigantické chladicí věže, vysoké sto padesát metrů, už jsou odstřelené, ale baráky, v nichž měly zářit reaktory, stále stojí. Bagry je rozebírají jen velmi pomalu. Východoněmecký železobeton je pevný, šedý a nepoddajný. „Tak tohle si myslím o NDR,“ dívá se Lena na tu apokalyptickou scenerii a kouří. „Šílené plány, šedé stěny, spousta hesel a nakonec trosky.“

Na odlehlém místě u vesnice Niedergörne dnes vyrůstá průmyslová zóna. V plánu je postavit i velkou elektrárnu na uhlí, i když to široko daleko není a muselo by se dovážet. „Obyvatelé okolních vesnic proti tomu protestují. Proto tady vidíš podél cest u domů červené kříže. Atomu utekli, ale tohle není tak jisté,“ říká Lena. Zatím tu hučí dvě obří fabriky na zpracování dřeva. Továrny drtí torzo atomové elektrárny v moderních kleštích. Nevidíme jediného člověka, jen někoho cítíme ve velíně u vjezdu do celulózky.

Starou elektrárenskou jídelnu ale nikdo nehlídá. Je podvečer a my lezeme rozbitými skleněnými dveřmi dovnitř. Na chodbě si prohlížíme dochovanou nástěnku se sportovními výsledky klubů bývalých stavbařů. Mistři světa byli i v šipkách. V hlavním sále tančí prach, zrnka se kroutí v dlouhých pruzích zapadajícího slunce. Dlaždičky. Výdejna jídla. Umyvadla. Všechno mrtvé. Nálada jak po jaderné katastrofě. A pak jeden potrhaný technoplakát na zdi: Störfall. Porucha.

Jednou za čas si tohle mrtvé místo pronajme parta technařů na radioaktivní party. Trsá tady celá provincie. Všichni ti mladí, co se po večerech na krajích měst, jako je Stendal, sjíždějí ve vytuněných autech na benzinkách a nemají do čeho kopnout. Kouří, flirtují a čekají na něco, co do jejich životů nepřichází.

Stendal a Stendhal

Stendal je pomalým srdcem Staré marky, leží na severu spolkové země Sasko-Anhaltsko. Starobylé a hezky zrekonstruované hanzovní město plné gotických staveb z rudých cihel a hrázděných domů. Slavným rodákem je archeolog a historik umění Johann Joachim Winckelmann, jehož obdivoval francouzský spisovatel Marie-Henri Beyle tak moc, že si prý zvolil pseudonym právě po Winckelmannově městě: Stendhal.

Za časů Karla IV. patřily nekonečné roviny Staré marky k Braniborsku a zemím Koruny české a císař si také na Labi v překrásném městečku Tangermünde vystavěl své sídlo. Dnes se tu po něm jmenuje kdeco: od ulice až po řízek v hostinci.

Ve Stendalu žilo v roce 1990 padesát tisíc lidí. Dnes jich tu bydlí o patnáct tisíc méně, což je charakteristické pro spoustu podobných měst na východě Německa. Jsou opravená a příjemná na život, ale rozpouštějí se. Práce je prostě jinde.

V radniční kavárně na ospalém náměstí potkáváme Leninu babičku. Mám jí říkat Effi podle hlavní postavy z její oblíbené knihy. Není to její pravé jméno, to jsem také musel slíbit. I ona věří na duchy minulosti. Teď sedí vedle své vnučky, obě mají stejné šedomodré, tak trochu baltské oči. Lena je vysoká a kouří, Effi je malá a nekouřila nikdy. Vzpomíná na konec války a na chvíle, kdy rodiče doufali, že je kostky vysoké politiky hodí do západní zóny. Vzpomíná na léta učení ve vesnických školách. Na zájezd do Karlových Varů. Na špiclování.

„Dobře,“ odpovídá na moji trochu pitomou otázku, jak se jí v NDR žilo.

„Dobře,“ odpovídá na možná ještě pitomější otázku, jak se jí žije dvacet let po konci NDR.

A pak si už chce povídat jen o literatuře. O jejím zamilovaném románu Effi Briestová od poetického realisty Theodora Fontaneho. Nebo o slavné novele Rozdělené nebe Christy Wolfové z roku 1963. Vypráví o lásce, kterou přesekla Berlínská zeď. Přesně to se v těch časech stalo i jí a mnoha dalším německým zamilovaným párům.

A já jí pak vykládám, že nejlepší romány o pádu komunismu ve střední Evropě napsali východní Němci Thomas Brussig a Ingo Schulze. Jejich knihy Hrdinové jako my a Obyčejný storky zná, ta první jí prý přišla malinko vulgární, scénu boření Berlínské zdi penisem hlavního hrdiny by asi vypustila. Brussig hodně sarkasticky a ironicky popsal fízlování, rozklad socialismu a převrat, Schulze citlivě a s jemným humorem vylíčil postkomunistické tápání, touhy i ne úplně naplněné naděje. Ještě říkám, že Češi na něco takového v literatuře dvacet let marně čekají, ale že to je vlastně jedno, protože tihle dva Němci to všechno napsali i za nás. A pak už musíme jet.

Ostalgie, nebo westalgie?

Cestou zpátky se stavíme ve vesnici Dolle. Starý dům si tady můžete koupit za pár tisíc eur a největší událostí tady bývá každoroční sraz fanoušků vojenských motorek.

V poloprázdném hostinci U Hnědého jelena sedí pár štamgastů. Ke svatební polévce, jak se jmenuje místní specialita, variace silného vývaru s chřestem a knedlíčky, jim z rádia zrovna německy zpívá Karel Gott. Svými šlágry zapaloval touhu ve fanynkách v západním i východním Německu a podivuhodným způsobem obě rozdělené země spojoval podobně jako katalogy Quelle, jak Lena říká. „S tím rozdílem, že mí rodiče si je mohli jenom prohlížet.“

Jíme a bavíme se o tom, co je to ostalgie, termín, který se tak často v souvislosti s východem zmiňuje. Sentiment? Chuť jít zapařit na koncert rockové legendy Puhdys, na které zvou plakáty od Stralsundu po Eisenach? Opravdové volání po starých časech? Hledání identity? Z dnešního pohledu se může zdát, že NDR přestala po čtyřiceti letech existovat během okamžiku. Stát najednou prostě zmizel, rozplynul se ve spolkové republice. Ale kde se tedy narodili všichni ti, co tu na východě žili? Kde se narodila Lena? A je to důležité?

„V Magdeburku. A je mi to úplně jedno. Nesnáším jakýkoliv nacionalismus, takže ani nedokážu říct, jestli jsem východní, nebo západní Němka. Je mi to prostě fuk a ostalgie je lež, falešná představa o minulosti,“ říká napřímo.

Už žádní pankáči se psy na náměstích, ale biomatky s biokočárky a biomiminky, jejichž muži odněkud řídí tenhle nový svět. Už žádné zaplivané večerky, ale obchody s hezkým životním stylem. Byl to punk, není to punk.

Podle průzkumu, který nedávno provedla televize ARD, si devět procent východních Němců přeje, aby se NDR vrátila. Jenže v Západním Německu si jedenáct procent lidí přeje totéž: aby tu znovu stála zeď. Touží po starých klidných časech, kdy bylo rozpůlené nejen Německo, ale celá Evropa zamrzlá ve výhrůžkách studené války. Takže ostalgie, nebo westalgie?

„Dělení Německa na východ a západ je dávno přežitek. Je to jedna země. A návrat do minulosti si podle mě mohou přát leda tak staří komunisté nebo náckové. Západ stál určitě rozvoj nových spolkových zemí spoustu peněz. Ale myslím, že západní firmy na sjednocení taky dost vydělaly,“ říká Lena a platí.

Léto v Berlíně: konec punku

V Berlíně se potkávám s Martinem Beckerem. Tady si nemusím vymýšlet, jeho jméno je pravé, můžu ho zveřejnit. I když sám taky věří na duchy. Martin je totiž spisovatel a nemá s tím problém, protože o nich píše.

Pochází z malého západoněmeckého města Plettenberg v Porúří. Je mu sedmadvacet, učí se česky a miluje Hrabala, Kunderu a Otu Pavla stejně jako já rád čtu německé autory. Takže se nějak protínáme a občas společně píšeme pro německý rozhlas. Jako právě teď, uprostřed horkého léta. Kousek od rozpáleného Alexanderplatzu máme ve stínu televizní věže schůzku s dramaturgyní nad námětem naší nové hry.

A pak mě přepadne sentiment a touha vidět místa, kde jsem před skoro deseti lety žil a kde jsem napsal svoji první knížku. Východní Berlín, čtvrť Prenzlauer Berg. Jedeme tam. Všechno je tu ale dneska jinak. Už žádné rozstřílené fasády od války s odlupující se omítkou. Kdo se dotkl obnažených mokrých cihel, mohl věřit, že se dotýká i těch šílených dějin minulého století.

Všechny činžáky jsou dnes opravené, čisté a zabydlené, a přece trochu prázdné. Už žádní pankáči se psy na náměstích, ale biomatky s biokočárky a biomiminky, jejichž muži odněkud řídí tenhle nový svět. Už žádné zaplivané večerky, ale obchody s hezkým životním stylem. Byl to punk, není to punk. I když to je asi fajn místo na spokojené žití, tady možná začal Berlín umírat. Myslím ten alternativní, divoký a svobodomyslný Berlín, všechno to, co z Berlína vytvořilo v devadesátých letech symbol, značku, mýtus.

„Když se řekne Berlín, hned každému něco naskočí. Když se řekne Praha, tak taky. Ale je to něco úplně jiného,“ říká Martin. Berlín je současnost a kreativita, muzeální Praha krásná minulost, pomalost a pivo.

Martin Becker na východě města nikdy nebydlel. Tři roky žil v Moabitu, v nijak okázalé čtvrti mezi přistěhovalci, ztroskotanci a lidmi na podpoře. V ulici, kde bylo turecké bistro a dvě herny s automaty a levný supermarket, před kterým se s lahví piva objímali nezaměstnaní chlápci. „To je pro mě to opravdové město,“ říká.

Západní Berlín dnes vnímá jako „mnohem víc cool“ než ten východní. „Na začátku to všechno na východě bylo nové a divoké, přišli sem chudí umělci. Najednou čtvrť jako Prenzlauer Berg začala díky nim být zajímavá. A v jednu chvíli přišli ti, co by umělci chtěli být, ale nemají na to. Jenže zase mají peníze. A tak postupně stoupaly nájmy a ti staří museli odejít. Čtvrť se úplně proměnila a trochu vyhasla,“ shrnuje Martin, co se tady stalo. Ne všichni se s tím, čemu se říká gentrifikace, smířili a vytáhli do své soukromé války. A tak na některých opravených domech vidíte fleky od rudé barvy. Občas tu někdo podpálí nové, pěkné a drahé auto.

Berlín je naštěstí dost velký, a tak se scéna posunula o kus dál. Friedrichshain. Neukölln. Anebo starý dobrý Kreuzberg. Nakonec právě tohle zůstává na Berlíně to nejpřitažlivější: město je jako rozbouřené moře. Když někde vlnám dojde šťáva a hladina se přestane houpat, rozkmitá se jinde. A tak Berlín dvacet let po sjednocení stále zůstává místem, kam se z příliš poklidné české kotliny určitě vyplatí jednou za čas vyrazit. A pořádně se nadechnout.

Podzim v Lipsku: studený i napínavý

Svůj nedokončený pomník padlých časů jako Stendal má i půlmilionové Lipsko. Nevyrostl za socialismu, ale za nacismu, a ne každý ho tady zná. Je to starý přístav ve čtvrti Lindenau. Lodě sem nikdy nepřipluly. Kanál, který měl Lipsko spojit s Labem, už totiž nacisté dostavět nestihli, a tak dodnes končí v polích.

Saskem táhnou první vůně podzimu. V přístavu nikdo není. Voda je tmavá, v halách se honí vítr, vládne tu podivný mrazivý klid. Místo, které patří duchům. Stojím tady a do uší si pouštím staré východoněmecké punkové kapely. Třeba lipské Wutanfall. „Leipzig City / studený a špinavý,“ řvou ve skladbě Leipzig in Trümmern (Lipsko v troskách) z roku 1981. A jako by trochu zpívali i o dnešním městě.

Lipsko je totiž napínavé místo plné kontrastů. Rozpad i rozkvět. Staré a nové v těsném objetí. Výmarská republika, nacismus, socialismus, neoliberalismus. Drahý železniční tunel pod městem, místní Blanka, který inženýři stále nejsou schopni dostavět, protože narazili na podzemní vodu a bojují s plísní. Slavný lipský knižní veletrh, co jako nemilosrdná kulturní mašina chrlí každý březen do světa tuny knih a nových autorů. Elegantní centrum a luxusní butiky. Bloky temných vybydlených činžáků. Německý literární institut – prestižní vysoká pro spisovatele –, kam chodil nejen Martin Becker, ale třeba i u nás dobře známá prozaička Juli Zehová. Nová lipská škola. Vývozní umělecký šlágr celého Německa a malíři jako David Schnell nebo Neo Rauch.

Říká se, že místní výtvarníci po svém navazují na socialistický realismus, že propojují minulost a současnost. Doma jsou ve Spinnerei, bývalé velkopřádelně bavlny v rozpadající se dělnické čtvrti Plagwitz. Cihlová fabrika je dnes proměněná na komplex progresivních galerií, ateliérů a obchodů s uměním. Nic podobného v celé střední Evropě nenajdete. Možná v New Yorku.

Lena a Martin v Lipsku žijí. Ne spolu. Každý s někým jiným, ale blízko sebe, ve čtvrti Connewitz. Ze zaflikovaných ulic trochu dýchá berlínský Prenzlauer Berg před mnoha lety. Omšelé fasády, tu a tam prázdné zaslepené domy. Pankáči, pankerky a smečky jejich psů. Starousedlíci. Malé krámky. A také pár příjemných klubů, hospod a barů, kde točí Staropramen a plzeň, a aby tu těch dotyků s Čechami nebylo málo, mají zde i skvělý artový kinobar Prager Frühling (Pražské jaro). Dorazí i sem jednou gentrifikace a developeři?

„Doufám, že ne,“ říká Martin Becker. „Na to je Lipsko pro boháče moc out. A to je dobře.“ Pár opravených domů ale v Lipsku už známou ozdobu má: fleky od rudé barvy. A Lena mi na internetu ukazuje plány na proměnu starého přístavu na centrum vodních sportů. „Zatím nejsou prachy, ale jednou třeba budou. A tohle tajemné místo zmizí a haly se přebudují na lofty,“ říká.

Kovbojové z paneláku

Lena se v Lipsku chystá na doktorát z dějin umění a stará se o malou alternativní galerii v bývalém květinářství. Podle něho se také jmenuje Blumen. „Na Lipsku mě baví ta uvolněnost a svobodomyslnost. Je úplně jedno, co máš na sobě, protože tohle není Amsterodam nebo Mnichov, kde musíš být pořád šik. A díky nízkým nájmům si tady klidně hned zítra můžeš něco otevřít. Třeba galerii. Stačí mít jenom nápad,“ říká.

Martin se živí jako autor na volné noze. Pracuje hlavně pro rozhlas a právě začal psát druhou knihu, po úspěšné sbírce samotářských povídek s ironickým názvem Krásný život to bude román. A také on si pochvaluje, jak příjemně se v Lipsku žije. A také levně, určitě levněji než v současné Praze, kam rád jezdí. „Hlavně si tady nikdo na nic nehraje. Líbí se mi i tvrdost a rozbitost tohohle města, ta velká energie,“ říká Martin, lovec opravdovosti. Rozeklané Lipsko je inspirativní. Naše nová hra se jmenuje Plattenbaucowboys (Kovbojové z paneláku). Odehrává se na vylidněném a rozpadajícím se sídlišti. Takovém, jako je třeba místní čtvrť Grünau, odkud po převratu zmizela polovina lidí – skoro čtyřicet tisíc. Hlavní postavou je třicátník Alex, který tady hledá svého otce a vzpomínky. Nenajde nic. Táta zmizel a panelák, ve kterém vyrostl, zbořili, protože v něm nikdo nebydlel.

Sedíme s Martinem v Café Cantona v přízemí oprýskaného stalinského činžáku z padesátých let. Na umakartových stolech jak ze školní jídelny přistává pivo a výborná soljanka, levná východoněmecká obdoba boršče. Za okny se babím létem valí staré československé tramvaje, kterým místní tramvajáci říkají Husákova pomsta, protože jsou tak těžké, že ničí koleje.

Lena kouří na baru. Domlouvá se s majitelem, že v Cantoně 3. října oslaví narozeniny. Přesně v den, kdy se před dvaceti lety znovu sjednotilo Německo, jí bude třicet. I když se Lena ve skutečnosti nejmenuje Lena, tak tohle není žádná vylhaná duchařina. Tohle je pravda.

„Jasně že budu oslavovat,“ usmívá se. „Ale co? Narozeniny, nebo sjednocení?“

Publikováno v Lidových novinách 2.10.2010.

Prenzlauer Berg, Berlín

Trosky jaderné elektrárny Stendal / Foto: Marodes.de

Jaroslav Rudiš se představuje:

Jaroslav Rudiš (*1972) Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu, Konec punku v Helsinkách a Národní třída. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, podle které vznikl mezinárodně úspěšný film. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije a pracuje mezi Českou republikou a Německem. Píše česky i německy.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s