Pankáči mi asi dají facku, říká o své novince Rudiš

07.10.2010 – Alice Horáčková – MF Dnes – Kultura – str. 08

Při psaní své nové knihy Konec punku v Helsinkách si Jaroslav Rudiš tuhle muziku pouštěl. A taky trochu přemýšlel, co se s těmi zarytými pankáči, kteří tu byli v osmdesátých letech, dnes asi stalo.

PRAHA Nový román spisovatele Jaroslava Rudiše (1972) se jmenuje Konec punku v Helsinkách. Ale nevypráví ani tak o Helsinkách jako o vzteku, lásce, útěcích, Německu a hlavně Jeseníkách, v nichž se za komunismu žilo možná ještě o něco hůř než ve zbytku Československa.


Byl jste někdy opravdový „pankáč“?

Vím, že vstupuju na tenkej led a hrdinové z knížky by mi asi dali facku. Pankáč jsem nikdy nebyl a v šestnácti sedmnácti jsem poslouchal Depeche Mode a The Cure. Ale znal jsem třeba HNF, nejlepší punkovou kapelu z Čech, v který jsou skvěle obtisklý osmdesátý léta. Poslouchali jsme ji v autobuse z Lomnice do Turnova, protože jeden můj spolužák měl pankáčskýho bráchu…

Co je pro vás vlastně punk?

Ten význam se pořád vyvíjí. V Československu i v NDR znamenal vztek a frustraci. No future. Pro mě je to určitý vzdor, jít proti proudu. Líbí se mi jeho energie a přímočarost i určitá naivita. I když nejsem pankáč, měl na moje psaní vliv: snažil jsem se vytvořit různý tóny, rytmy vyprávění.

Může být člověk pankáčem ve čtyřiceti, aniž by byl směšný?

Ale já je potkávám! Tu stárnoucí generaci, která v 80. letech v berlínském Kreuzbergu obsazovala baráky a zakládala squaty. Všechny ty pokérovaný ztrhaný holky, co táhnou dítě v kočárku. Myslím, že to pořád může být opravdový. I když čtyřicetiletý Ole z mé knížky už pankáč moc není. Ten všechno přežil a chce mít svůj klid.

Román se původně jmenoval Sex Pistols, ale nakonec je z toho Konec punku v Helsinkách. Proč?

Protože mi Pistole přišly trochu zavádějící. Mám rád Finsko a mám rád Helsinky, do kterých se v románu jede, ale nedojede. Je to vysněný místo a taky Oleho zaplivaný bar, kde by možná mohl být klid, ale není – vždycky vás bude něco pronásledovat…

A neopustil jste název Sex Pistols i proto, že to vlastně nebyli ti praví punkeři? Jen navonění Angličané, kteří o životě v totalitě neměli ani potuchy?

To jsem si právě říkal: jaký by to bylo, kdyby Sex Pistols žili v Československu nebo východním Německu osmdesátých let. Tam byla punková scéna poměrně silná a v jistý fázi úplně zadupaná represí. Je to vzpomínka na dobu, kdy mít číro znamenalo, že tě někde mohli zabásnout, udat, zmlátit. Za to, že jsi takhle jinej.

Klíčovým okamžikem románu je koncert západoněmecké kapely Die Toten Hosen v Plzni v roce 1987. Opravdu se seběhl tak divoce, jak ho popisujete?

Porvali se s esenbáky a ti je vypakovali na hranice. Byl to první oficiální koncert Die Toten Hosen ve východním bloku. Ale mě by nebavilo psát dokument – chtěl jsem najít linku mezi Československem a NDR před revolucí a teď, sledovat punkovou generaci předtím a podívat se, co se s těmi lidmi stalo teď.

Ale Michal David tam asi nevystoupil, ne?

Právě, že vystoupil. Úplně pošahaná dramaturgie měla spojit Východ a Západ proti jaderné válce a jeho koncert byl roznětkou – vlastně až tam se z východních Němců v knize stanou opravdoví pankáči, když Davida zasypou štěrkem, blátem a kelímky. A pak je seřežou policajti…

Davidovi jste vymyslel jadrnou přezdívku. Nebojíte se, že vás za to zažaluje?

Ale to je přece literatura, fikce! Myslím, že i on musel cítit, že se na tomhle koncertě ocitl nějakým podivným omylem.

Když odskočíme od punku – byly Jeseníky osmdesátých let skutečně tak beznadějné, jak je líčíte?

Vývarník Jaromír 99, se kterým jsem jesenickou pasáž konzultoval, pořád opakoval: beznaděj a bezvýchodnost. Jeseníky jsou drsnej kraj narušenej dějinami a odstrčenej od Česka hranicí hor i poválečným odsunem. Ale možná, že dekl, který byl nad Jesenickem, visel i nad celou touhle zemí. Sám jsem sice nebyl nijak perzekvovanej, ale mám někdy pocit, že se tu na osmdesátá léta vzpomíná až moc hezky. Celá ta doba byla přece až do konce docela psycho, depka, šedivost…

Sminulostí se prolíná i současnost plná bioprůmyslu. Vadí vám?

Přijde mi, že se tenhle nový zdravý životní styl stal fetišem doby. A jen čekám, kdy McDonald’s zavede biohamburger. Pro mě je bio kupovat potraviny třeba v Podkrkonoší, ale když biošunka pochází ze Španělska a jedna biotyčinka se veze přes půl Evropy, tak už to přestává být ekologický.

S tím souvisí i váš románový výpad proti „bohatým, zaparkovaným a hezkým“ lidem. Co je špatného na hezkých lidech?

Je to trochu provokace. V Česku to zatímmoc není, ale v Německu sílí vlna odporu proti takzvanýmu novýmuměšťáctvu, co obsazuje alternativní čtvrti velkých měst, protože jim přijde cool tam bydlet. A starousedlíci musej pryč, protože najednou nemají na nájmy. Jsou tam však lidi, co se jim postavili. Lidi, kteří bojujou proti přestavbám domů tím, že těm hezkým lidem třeba podpálí auto. Vzniká tak hodně zajímavý napětí. S ním jsem se pokoušel v románu zachytit proměnu měst, umělohmotný krásný nový fasády, z nichž se pozvolna vytrácí pravej život… Třeba umělecký centrum Tacheles v Berlíně: bývalý obchoďák, který vybombardovali za války, přežil NDR, ale nepřežije developery.

Nejmenované město, v kterém se staví dálnice, se ve vašem románu málem propadne. Neinspiroval jste se pražským tunelem Blanka?

Neříkám, že ne. Stavební megalomanie poslední doby je trochu nemoc střední Evropy. Vemte si, kolik plochy se denně zabetonuje jen tady v Česku! V Německu to bude podobný. Ve Stuttgartu třeba teď vedou obrovský spor o stavbu předraženého nového nádraží, jsou tam pravidelné demonstrace. Němci jsou obecně mnohem angažovanější než Češi. Věřím, že kdyby se něco podobného jako Blanka stavělo v Berlíně, tak lidé budou protestovat. Tady to politikům nějak vždycky lehce projde.

Konec punku v Helsinkách je možná váš nejmelancholičtější román. Jeden z jeho hrdinů skoro nic nemá a i o to málo přijde. Nepropadáte krizi středního věku?

A kdo jí nepropadá? Možná, že smutek, melancholie je jedinej opravdovej pocit, který vám nikdo nevezme. Jedinej opravdovej pocit, který mají možná i ty hezký lidi, o kterých píšu. A když o tom tak přemýšlím – jsem vlastně rád smutnej.

Jaroslav Rudiš se představuje:

Jaroslav Rudiš (*1972) Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu, Konec punku v Helsinkách a Národní třída. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, podle které vznikl mezinárodně úspěšný film. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije a pracuje mezi Českou republikou a Německem. Píše česky i německy.
Příspěvek byl publikován v rubrice Rozhovor. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s