Michael Jackson vs Jaroslav Rudiš: Noc, kdy umřel Majkl. Die Nacht, als Michael starb. The Night that Michael Died. Noć kada je umro Majkl. Short story

Noc, kdy umřel Majkl

„Tak na něj,“ říká pokérovaný barman s černě řízlou patkou, co kdysi mačkal basu v punkové kapele Lost in Leipzig a Rita byla dvakrát na jejím koncertě, protože se jí líbil, ale nikdy mu to nestihla říct. Zaparkoval před ní panáka s jägermeistrem.

„Na koho?“ zeptala se.

„Michael Jackson umřel.“

„A umřel jen tady v Lipsku, nebo i jinde?“ típla Rita cigaretu.

„I jinde.“

Je dlouho po půlnoci, v Café Cantona posedává jen pár lidí, intoši, pár malířů, dvě studentky umění v červených a oranžových punčocháčích, v rohu tři osamělí rockeři s šednoucími hřívami a vzpomínkami. Fakt? Fakt to má za sebou? Tenhle chlápek z jiného, neexistujícího světa, co chtěl být nesmrtelný, to normálně, obyčejně, tak nějak lidsky zabalil?

„Bouchla mu hercna, nebo co,“ přikyvuje barman, nalévá všem další panáky, vše na účet Cantony, když je ten popový smutek. Usmívá se na Ritu, pořád neví, jestli s ní něco měl, a ona se na něj dívá o chvíli dýl. A barman v kompu loví desku Thriller.

A lidi se začali malinko hádat, čepýřit a nakonec i dojímat. Byl umělej. Sám seš umělej. Byl máklej. Všichni jsou. Všechno si nechal vybělit a vyměnit, jen srdce nestihnul. Srdce nevyměníš. Byl soundtrack mýho dětství. Loutka. Legenda. Discosračka. Náhodou, Thriller je skvělá deska. A pak Moonwalk, Měsíční chůze, to byla taneční pecka, na to se lepily šťávy. Něco s ním skončilo.

„Napodoboval jsem ho na diskošce,“ přiznal se Ritě punkující barman. „A říkal sem si Majkl.“

„To jako fakt?“

„No. Trapný, co?“

„Ani ne. Já jsem s ním zase chtěla chodit,“ usmála se na něj.

Chvíli je mezi nimi ticho, barman se dívá na Ritu a Rita na něj, a pak někdo z party rockerů řekne, že on ho taky poslouchal a napodoboval, prý, aby poznal zbraně nepřítele na hudební frontě. A barman ztiší muziku a řekne „Tak moment!“ a pak se ptá, jestli tady je ještě někdo, kdo Jacksona napodoboval, a ruku pomalu zvednou všichni. Někdo se trochu stydí, někdo ne.

Barman rozhodl, že je na čase moonwalk provětrat. Ohulil Thriller, vyskočil na bar a pár holek s ním a začali to zkoušet, hýbat nohama, někam jít, a přesto zůstávat na místě, předstírat pohyb, jak to někdy přichází v životě. Jak to je v životě. Nakonec na baru tančí všichni, co v Cantoně jsou. Všichni zapíjejí chlápka, co chtěl být bohem, a dávají mu sbohem. Trsají rockeři i Ulrike a Andreas a nejvíc asi Rita, vlasy jí vlájí, víří kolem hlavy a padají dolů na prsa napnutá pod těsným šedým tričkem. Dívá se na barmana, na jeho tetování na předloktí, chce se ho dotknout. Pohladí jeho kérku, barman si toho všimne, ale pak se podívá jinam. Ke dveřím. A pak to uvidí i Rita. Michael Jackson vplouvá do dveří Cantony, ve stříbrném obleku září jako kometa. Zpívá s nimi, ale s každým měsíčním krokem ubývá, zhasíná, rozpadá se, až nakonec zmizí.

Bulvár před Cantonou je tichý a prázdný, popraskaná kůže asfaltu se leskne od deště. Rita jde uprostřed po tramvajových kolejích. Zpívá si Billie Jean is not my lover, balancuje s cigaretou v ruce, myslí na barmanovu kérku Lost in Leipzig, kterou ještě trochu cítí v prstech, a pomalu klade na kolejnici své dlouhé nohy v rozdrbaných džínách a černých teniskách, těsně za sebou, jako by kráčela po kladině. Ten nejkrásnější moonwalk. Opravdový. Tady. I jinde. Nikdo to nevidí.

Die Nacht, als Michael starb

„Auf ihn“, sagt der tätowierte Barmann mit dem schwarz gefärbten Seitenscheitel. In grauer Vorzeit hat er die Saiten auf der Bassgitarre in der Punkband Lost in Leipzig gedrückt, die Rita zweimal live gesehen hat, weil sie von ihm angetan war. Sie hat aber nie die Zeit gefunden, es ihm zu sagen. Er stellt einen Jägermeister vor sie.

„Auf wen?“, fragt sie.

„Auf Michael Jackson. Er ist tot.“

„Ist er nur hier in Leipzig tot – oder auch wo anders?“, Rita drückt ihre Zigarette aus.

„Auch wo anders.“

Es ist lange nach Mitternacht, im Café Cantona sitzen nur noch ein paar Leute herum, einige Maler, zwei Kunststudentinnen in bunten Strumpfhosen, in einer Ecke dann drei einsame Rocker mit graumelierter Mähne und ähnlich gefärbten Erinnerungen. Ist das wahr? Hat er es wirklich hinter sich? Dieser komische Typ aus einer anderen, unwirklichen Welt, der es auf die Unsterblichkeit abgesehen hatte, hat der sich einfach ausgeloggt? Wie jeder normal Sterbliche?

„Sein Herz hat’s nicht mehr gemacht, oder so“, sagt der Barmann, nickt und schenkt allen Jägermeister ein; wenn die Popmusik Trauer trägt, geht alles aufs Haus. Er lächelt Rita an. Er weiß immer noch nicht, ob er mal was mit ihr hatte. Sie erwidert seinen Blick etwas länger. Der Barmann sucht im Computer nach Thriller.

Die Leute im Café geraten in eine Diskussion, regen sich auf, zum Schluss werden sie sogar traurig. Bei dem war doch nichts mehr echt. Bist selber nicht echt. Meschugge war der. Das ist doch jeder. Er hat sich alles weiß machen und auswechseln lassen, nur mit dem Herz ging’s halt nicht. Das Herz kriegst du auch nicht ausgetauscht. Er war der Soundtrack meiner Jugend. Eine Marionette. Eine Legende. Ein Discoscheiß. Von wegen, Thriller war ne tolle Scheibe. Und außerdem: der Moonwalk, das war doch ne richtige Wucht, mit dem konnte man supergut Frauen aufreißen. Mit Michaels Tod geht was zu Ende.

„Ich hab ihn in der Disco nachgemacht“, sagt der punkige Barmann zu Rita. „Und mich Maikl genannt.“

„Ist das wahr?“

„Ja. Peinlich, was?“

„Finde ich nicht. Ich wollte mit ihm zusammen sein.“ Rita lächelt ihn an.

Für eine Weile legt sich Stille zwischen sie, der Barmann sieht Rita an und Rita ihn, und dann sagt einer der Rocker, auch er habe Michael gehört und nachgemacht. Um die Waffen des Feindes von der anderen Musikfront kennenzulernen, sozusagen. Der Barmann zieht den Lautstärkeregler herunter, sagt „Na, dann lass uns mal sehen“, und fragt in die Runde, wer alles noch den Jackson nachgemacht hat. Langsam heben alle die Hand. Einige schämen sich etwas, einige nicht.

Der Barmann beschließt, den Moonwalk zu entstauben. Er dreht Thriller ganz laut auf und springt auf den Tresen, ein paar Frauen gleich mit, und dann versuchen sie alle gemeinsam, Bewegung vorzutäuschen. Die Beine so zu bewegen, als würde man marschieren und trotzdem auf der Stelle bleiben, wie es manchmal auch im Leben passiert. Zum Schluss tanzen alle Cantona-Besucher auf dem Tresen.

Und alle trinken auf Michael, der Gott sein wollte, und nehmen Abschied von ihm. Die Rocker tanzen, Ulrike und Andreas auch, am meisten wohl aber Rita, ihre Haare wehen, sie wirbeln über ihrem Kopf und fallen ihr auf die Brust, über die sich das enge graue T-Shirt spannt. Sie sieht den Barmann an, die Tätowierung an seinem Unterarm, und möchte sie gerne anfassen. Als sie sein Tattoo streichelt, spürt er es, sein Blick wird aber in eine andere Richtung gezogen. Zur Tür. Da sieht es Rita auch. Michael Jackson rauscht ins Cantona herein, in seinem Silberanzug strahlt er wie ein Komet. Er singt mit ihnen, aber mit jedem Moonwalk-Schritt wird er blasser, sein Leuchten erlischt, und er wird ganz durchsichtig, schließlich verschwindet er ganz.

Auf dem Boulevard vorm Cantona ist es still und menschenleer, die aufgerissene Asphalthaut glänzt nach dem Regen. Rita balanciert in der Mitte über die Schienen. Sie hält eine Zigarette in der Hand, singt Billie Jean ist not my lover und denkt an die Tätowierung Lost in Leipzig am Unterarm des Barmanns, die sie noch matt in den Fingerkuppen spürt. Vorsichtig stellt sie ihre langen Beine in den schwarzen Turnschuhen auf die Schiene, dicht hintereinander, als schreite sie über einen Schwebebalken. Der beste Moonwalk aller Zeiten. Echt. Hier. Und überall sonst. Von keinem gesehen.

 Aus dem Tschechischen von Eva Profousová

The Night that Michael Died

‘To him,’ says the tattooed barman with the black choppy quiff who used to play bass in the band Lost in Leipzig. Rita went to two of their concerts, because she liked him, but never managed to tell him. He parks a shot glass of jägermeister in front of her.

‘Who?’ she asks.

‘Michael Jackson’s dead’

‘Is he just dead here in Liepzig, or in other places too?’ Rita taps the ash off the end of her cigarette.

‘Other places, too.’

It’s long after midnight, there are only a couple of people in Café Cantona, a couple of intellectual types, a couple of artists, two art students in red and orange tights, three lone rockers with greying manes and memories. Really? He’s really gone? The boy from another, non-existant world, who wanted to be immortal, he’s done for in a normal, ordinary, human way?

‘Heart attack or something,’ nods the barman, and pours everyone another shot, on the house, in light of the state of pop mourning. He smiles at Rita, he still doesn’t know if there was anything going on between them, and she looks at him for a moment longer. The barman fishes around for Thriller in the CD player. People start to argue a little, get restless and eventually moved, too. He was artificial. You yourself are artificial. He was crazy. Everybody is. He had everything bleached and replaced, apart from his heart. You can’t replace your heart. He was the soundtrack to my childhood. A puppet. A legend. Discoshit. By the way, Thriller is an amazing album. Then the Moonwalk, that really got the juices flowing. Something has died with him.

‘I used to copy him at the club,’ the barman admits to Rita ‘And I used to call myself Michael’

‘Really?’

‘Yeah. A bit embarrassing, eh?’

‘Not really. I wanted to go out with him,’ she smiles at him.

A moment of silence. The barman looks at Rita and Rita looks at him, then one of the rockers says that he also used to listen to Michael and copy him, so he could know his musical enemy, he says. The barman turns down the music and says ‘Your attention, please!’ and asks if there’s anyone here who copied Michael Jackson, and everyone slowly raises their hand. Some are embarrassed, others aren’t.

The barman decides it’s time to dust down the moonwalk. Thriller blasts out, he jumps up on the bar and a couple of girls join him and begin to try it, to move their feet, to go somewhere, pretend to be moving yet all the while remaining on the spot, just like you need to in life sometimes. Just like it is in life. Eventually everyone ends up on the bar. Everyone drinks to the boy who wanted to be god and bids him farewell. The rockers, Ulrike and Andreas dance with abandon, Rita most of all, her hair flies, twirls around her head and falls down on her chest, which is squeezed into a tight grey t-shirt. She looks at the barman, at the tattoo on his forearm, and has an urge to touch it. She strokes his tattoo, the barman notices, but he is looking away. Towards the door. Then Rita sees it too. Michael Jackson floats through the door of Cantona, shining like a comet in silver clothes. He sings along with them, but with every step of the moonwalk he fades, goes out, disintegrates, until eventually he disappears.

The street outside Cantona is quiet and empty, the cracked asphalt skin glistens from the rain. Rita walks down the middle of the street along the tram tracks. She sings Billie Jean is not my lover, balances with a cigarette in her hand, thinks about the barman’s Lost in Leipzig tattoo, which she can still slightly feel in her fingers, and slowly moves her long legs in tatty jeans and black trainers as if she were stepping on a balancing beam. The most beautiful moonwalk. A real moonwalk. Here. And elsewhere. Nobody sees.

Translation: Anna Lordan

Noć kada je umro Majkl

„ Puštamo njega,“ rekao je tetovirani  barmen sa crnim pramenom preko čela, koji je nekada cepao bas u pank grupi Lost in Leipzig. Rita je dva puta bila na njihovom koncertu zato što joj se dopadao, ali nikada nije stigla  da mu to kaže. Parkirao je ispred nje kriglu sa jegerom.

„Koga?“ pitala je.

„Majkl Džekson je umro.“

„ Jel umro samo ovde u Lajpcigu, ili i drugde?“ ugasila je Rita cigaretu.

„I drugde.“

Prošlo je dosta od ponoći, u Cafe Cantona sedi samo par ljudi, intelektualci, par slikara, dve studentkinje umetnosti u crvenim i narandžastim čarapama, a u ćošku tri usamljena rokera sa prosedim grivama i uspomenama. Stvarno? Stvarno ga nema? Taj momak iz drugog, nepostojećeg sveta, koji je hteo da bude besmrtan,  skončao je nekako normalno, obično, tako ljudski?

„Pukla mu čuka, ili tako nešto,“ klima glavom barmen, toči svima krigle, sve na račun Cantone dok se sluša taj tužni pop. Smeje se Riti, i dalje ne zna da li je nešto imao sa njom, a ona u njega gleda nekoliko trenutaka duže. Barmen u kompu traži ploču Thriller.

Ljudi su počeli malo da se svađaju, roguše, pa čak i uzbuđuju. Bio je izveštačen. Sam si izveštačen. Bio je ćaknut. Svi su ćaknuti. Sve je na sebi pobeleo i promenio, samo nije srce. Srce ne možeš da promeniš. Bio je soundtrack mog detinjstva. Lutka. Legenda. Disko sranje. Slučajno, Thriller je dobra ploča. A onda Moonwalk, Mesečev hod, to je bio plesni hit, svi su na to puštali bale. Nešto je sa njim nestalo.

„ Imitirao sam ga u diskoteci,“ priznao je Riti pankerski barmen. „Zvao sam sebe Majkl.“

„ Zaista?“

„ Da. Odvratno, zar ne?“

„Nije. Ja sam želela da mi bude dečko,“ nasmešila mu se.

Na trenutak je među njima vlada tišina, barmen posmatra Ritu a Rita njega, a onda neko iz društva rokera kaže da ga je i on slušao i imitirao, navodno, kako bi spoznao oružje neprijatelja na muzičkom frontu. I barmen utiša muziku i kaže „Samo trenutak!“, pa onda pita da li je ovde još neko imitirao Džeksona, i ruke polako podigoše svi. Neko se malo stidi, neko ne.

Barmen je odlučio da je trenutak da se zaigra moonwolk. Raspalio je Thriller, skočio je na bar  sa par devojaka i počeli su to da probaju, da pokreću noge, negde da se kreću a zapravo da stoje u mestu, baš kako se to dešava u životu. Tako je to u životu. Na kraju na baru igraju svi koji su u Cantoni. Svi piju u čast momka koji je želeo da bude bog i opraštaju se od njega. Trzaju se rokeri, i Ulrike, i Andreas, a najviše valjda Rita, kosa joj leprša, kovitla se oko glave i pada dole na utegnute grudi ispod tesne sive majice. Gleda barmena, njegovu tetovažu na podlaktici, želi da ga dodirne. Pomazi njegov tet, barmen to primeti, ali onda pogleda na drugu stranu. Ka vratima. A onda to vidi i Rita. Majkl Džekson uplovljava kroz vrata Cantone, u srebrnom odelu sija kao kometa. Peva sa njima, ali sa svakim mesečevim korakom nestaje, gasi se, raspada se i na kraju nestaje.

Bulevar ispred Cantone je tih i prazan, poprskana koža asfalta se presijava od kiše. Rita ide po sredini između tramvajskih šina. Peva Billie Jean is not my lover, balansira sa cigaretom u ruci, misli na barmenov tet Lost in Leipzig, koji još pomalo oseća u grudima i polako postavlja na šine svoje duge noge u pocepanim farmerkama i crnim patikama, jednu ispred druge, kao da korača po gredi. To je najlepši moonwalk. Stvarni. Ovde. I drugde. Niko to ne vidi.

Sa češkog prevela Aleksandra Korda Petrović

© Jaroslav Rudiš, 2009 – 2011

Jaroslav Rudiš se představuje:

Jaroslav Rudiš (*1972) Autor románů Nebe pod Berlínem, Grandhotel, Potichu, Konec punku v Helsinkách a Národní třída. S výtvarníkem Jaromírem 99 vytvořil úspěšnou komiksovou trilogii Alois Nebel, podle které vznikl mezinárodně úspěšný film. Za své knihy získal Cenu Jiřího Ortena a čtenářskou cenu Magnesia Litera. Je spoluautorem několika českých a německých rozhlasových a divadelních her i filmových scénářů. Žije a pracuje mezi Českou republikou a Německem. Píše česky i německy.
Příspěvek byl publikován v rubrice Nezařazené, Povídky / Shortstories. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s